Stručná historie vývoje kovové hadice

Zpočátku lidé používali zvířecí kůže sešité k sobě k vytvoření trubicových struktur, které vyhovovaly potřebám výroby a boje. Po značné době, koncem 17. století, vytvořili nizozemští bratři Van der Geigen podélně šité plátěné hadice, které byly v té době hojně používány v hasičském průmyslu. Později, se vznikem pryže na mezinárodním trhu a rozvojem technologie vulkanizace, byly zavedeny pryžové hadice a hadice pancéřované kovovým drátem nebo konopným lanem. Pro technické aplikace zahrnující vysokoteplotní média, jako je pára a horký vzduch, nízkoteplotní média, jako je kapalný vodík, kapalný kyslík a kapalné helium, a korozivní média, jako je benzín, petrolej, kyseliny a zásady, však byly pryžové hadice nevhodné. Zejména za vysokých-teplotních podmínek bylo ještě obtížnější zaručit jejich bezpečnost a spolehlivost.

Lidé proto postupně soustředili svou pozornost na kovové trubky a upravovali jejich geometrii tak, aby na jejich vnitřním a vnějším povrchu vytvářely odpovídající zvlnění. To jim dalo flexibilitu pryžových hadic a zároveň poskytovalo odolnost vůči vysokým a nízkým teplotám, stárnutí a korozi. Tak byla vyvinuta vlnitá kovová hadice jako tělo kovové ohebné hadice.

V roce 1855 Německo poprvé zveřejnilo patent na výrobu měchů. Využívá existujících principů výroby šperků. O třicet let později E. Levavasseur z Francie a H. Witzenmann z Německa spolupracovali na vývoji nového typu kovového měchu a získali patenty ve Francii a Německu v srpnu 1885. Jednalo se o spirálový měch vyrobený navíjením kovových pásů ve tvaru S- na specializované zařízení. K vyplnění švů mezi sousedními závity byly použity gumové proužky, bavlněná tkanina nebo azbestové lano, aby se usnadnilo utěsnění měchu.

V roce 1894 byla struktura tohoto typu měchu vylepšena: dva kovové pásy různých průměrů byly navinuty v opačných směrech. To umožnilo kovovým pásům dosáhnout vzájemné rovnováhy pod napětím a překonat problém samovolného odvíjení.

V roce 1929 nastala další technologická revoluce ve struktuře měchů, která zcela vyřešila problém ztráty těsnicího výkonu způsobeného nerovnoměrnými změnami drážek pryžových pásů nebo azbestových lan používaných k plnění při ohýbání. To otevřelo široké vyhlídky pro vývoj měchů. Integrální měchy byly vyrobeny z oceli a slitin mědi-zinku za použití bezešvých nebo svařovaných trubkových materiálů. Tyto měchy spoléhají na pružnou deformaci vlnitých bočních stěn, aby si udržely určitý stupeň stlačitelnosti nebo pevnosti v tahu a zároveň zajistily spolehlivé utěsnění.

Od 50. let 20. století se rychle vyvíjely dvou-vrstvé, tří{2}}vrstvé a více{3}}vrstvé měchy, zejména ultra-tenkostěnné- měchy z nerezové oceli. Pro splnění požadavků aplikace byly k výrobě vlnovců použity různé procesy, jako je svařování, galvanoplastika, obrábění, hydraulika a mechanické zvlákňování. Minimální jmenovitý průměr je 2 mm a maximální jmenovitý průměr může dosáhnout 400-500 mm, přičemž i obří měchy dosahují průměru 10 metrů. Počet zvlnění se pohybuje od minimálně 1-2 až po stovky, tisíce nebo dokonce desetitisíce.

Z hlediska významné role vlnitých trubek jako tělesa kovových ohebných hadic znamená vývoj kovových vlnitých trubek vývoj kovových ohebných hadic. Následně lidé pokryli vnější povrch vlnité trubky materiály, jako je pryž, plast nebo nylon, opancéřovali ji pletenou manžetou vyrobenou z kovových drátů nebo kovových pásků a měnili různé typy spojů, čímž vytvořili různé formy kovových flexibilních hadic, které se přizpůsobily různým požadavkům za různých podmínek použití.